Spotřebitelský úděl

Půjčování peněz s cílem zisku úroku je staré jako lidstvo samo. V naší civilizaci bylo toto jednání dlouho považováno za lichvářské a křesťanům bylo proto přísně zapovězeno ještě v devatenáctém století. Donedávna tak bylo především výsadou židů, u kterých si ale běžně půjčovali i křesťané.
Znali však naši předci takzvaný trvale udržitelný dluh? Odpověď bychom asi hledali dlouze. Museli bychom totiž zkoumat, jak fungovala tehdejší sociální síť. S jistotou ale můžeme konstatovat, že už tehdy proti sobě stáli věřitel a dlužník. Pojem věřitel přitom vznikl odvozením od skutečnosti, kdy půjčující věřil, že mu dlužník investované finance vrátí. My jsme dnes ale svědky podivné proměny významu tohoto slova.

Půjčka nemusí být vysoká

Pro podnikatelský záměr, kterým je trvale udržitelný dluh, se nehodí každý. Je třeba najít klienta, který je nemajetný a pokud možno důvěřivý. Základním předpokladem je, aby měl klient stabilní příjem (mohou to být i sociální dávky) a chtěl si půjčit. Pak už stačí investice v řádu několika tisíc korun. Z pohledu nebankovní instituce je vhodné nastavit “správná” pravidla, jako jsou vysoké úroky a především vysoká smluvní pokuta pro případ, že dlužník splátku nezaplatí včas. Úroky (resp. RPSN) se často v takových případech pohybují kolem dvě stě procent ročně a smluvní pokuta tvoří běžně několikanásobek půjčené částky.

Jak to funguje

Jako příklad si vezměme klienta, který si půjčil. Pokud u něho dojde k prodlení některé splátky, navýší se mu dluh o smluvní pokutu, která může činit třeba dvě stě procent půjčené částky. Společnost poté podá návrh na exekuci klientových příjmů, čímž pro něho plynou další náklady pohybující se okolo deseti tisíce korun. Kromě půjčené částky klient najednou dluží dalších třicet tisíc, a pokud nemá prostředky, aby narostlý dluh splatil, má věřitel od této chvíle k dispozici doživotního dlužníka.

Ne všechny sociální dávky je možné exekvovat a výše sražených dávek se proto může pohybovat třeba kolem tisíce korun měsíčně. Paradoxně právě v malých srážkách tkví největší výhoda věřitelů, protože se dluh takto umořuje velice pomalu, pokud lze o snižování vůbec hovořit. Ve skutečnosti totiž roste.

Jestliže klient prostřednictvím exekuce splatí za rok dvanáct tisíc korun, přesto jeho dluh vlivem smluvní pokuty, nákladů na exekuci a různých úroků vzroste za stejnou dobu na více než čtyřicet tisíc korun (viz graf)! Na konci roku tak klient dluží více než čtyřnásobek částky, kterou si původně půjčil. U dvacetiletého klienta, který bude dluh tímto způsobem splácet až do smrti (například čtyřicet let), se původní investice poskytovateli půjčky vrátí přibližně čtyřiceti násobně. Pokud se mu podaří získat stovku podobných klientů, může se jednat o roční zisk v řádu desítek milionů korun.

Z kapes daňových poplatníků

Vytváření dlužníků s trvale udržitelným dluhem je obchod, a to mimořádně výhodný. Láká především možností exekvovat sociální dávky či jiné příjmy, jako například důchody a podobně. Co by se stalo, kdyby tato možnost neexistovala? Dluh sociálně slabých lidí by se stal nedobytnou pohledávkou a zájem o tuto klientelu by rázem opadl. Je alarmující, že sociální síť založená na občanské solidaritě, je legální pastí, do které kromě dlužníků, jimž jsou exekvovány sociální dávky, padají i daňoví poplatníci. Od nich totiž prostřednictvím daní peníze směřují přímo k obchodníkům, kteří svými praktikami připomínají novodobé lichváře.

Daniel Hůle

Autor je vedoucí programu Podpora zaměstnanosti společnosti Člověk v tísni